RSS

O nemoci

Pár slov o schizofrenii

I. Schizofrenie (z řeckého skhizein σχίζειν – „rozštěp“; a phren φρήν – „mysl“) je poměrně časté, závažné psychotické onemocnění. Patří k onemocněním lidstva od nepaměti, měnily se jen vnější projevy onemocnění. Odhaduje se, že jí na Zemi  trpí asi 1% populace, tedy každý stý člověk. Nemoc se většinou objeví mezi 15. a 35. rokem, pohlaví roli nehraje. Někteří schizofrenici se zcela vyléčí, u některých jde o chronický stav. Asi 10% schizofreniků ukončí svůj život sebevraždou.

Schizofrenie postihuje nejsložitější orgán lidského těla – mozek. Narušuje schopnost nemocného srozumitelně jednat a chovat se v souladu s okolnostmi. Mění se jeho vztah k okolnostem a odcizuje se ostatním lidem. Pokud se schizofrenie úspěšně neléčí, dochází ke změně osobnosti nemocného a on nedokáže pokračovat ve své životní dráze.

Schizofrenie na sebe upozorňuje mnohdy již v mládí, kdy rodiče nebo vychovatelé jí z neznalosti věnují málo pozornosti. Žák se přestane náhle učit, je roztěkaný, neschopen soustředit své myšlenky. Paměť nebývá porušena, avšak roztěkanost, nerozhodnost, unavenost, náladovost a nestálost jsou prvními známkami skryté choroby. Později lze pozorovat frázovitost, chuť k přehánění, slavomam, romantismus, žák se snaží vniknout do nejrůznějších vědních oborů, přičemž sleduje jen své myšlenky a zájmy, nestará se o okolní svět, uzavírá se vůči přátelům a známým, je dráždivý a náladový. V pozdějším věku zanedbává povinnosti, je podivínský a své povolání mnohdy lehkomyslně opouští. K vlastní rodině je lhostejný a sobecký, mnohdy nepatrná příhoda jej zbaví klidu a rovnováhy.

II. Pohled do historie: Mezi první ustálené názvy pro toto onemocnění patří Dementiae praecox (předčasná demence), poprvé vyřčený v roce 1896 a zavedený v roce 1898 Dr. Emilem Kraepelinem, který se snažil roztřídit endogenní psychózy, tj. založené na vnitřních abnormalitách v neurochemii mozku, do kategorií maniodepresivních psychóz (dnes nazývaných, jako bipolární afektivní porucha) a tzv. předčasných demencí. Svoji hypotézu hájil především v domněle nezvratitelném a postupném úbytku kognitivních funkcí a počátku nemoci v období adolescence. Toto označení se ovšem ukázalo jako nesprávné, na což upozorňoval zejména Dr. Eugen Bleuer, který poukazoval na skutečnost, že neléčené projevy schizofrenie sice mohou vést k vážnému rozvratu osobnosti, nejedná se ale o demenci v pravém slova smyslu; to znamená, že nedochází k poškození mozkové tkáně na základě degenerativního onemocnění jako je třeba Alzheimerova choroba. Rozumové schopnosti nejsou schizofrenií dotčeny, jsou však poškozeny schopnosti soustředění, pozornosti a především vůle intelektové operace vykonávat. Nový pojem schizofrenie byl Dr. Eugenem Bleuerem zaveden v roce 1908. Nejedná se však o rozdvojení osobnosti, jak je význam tohoto slova často a doslova překládán.

III. Příčiny vzniku schizofrenie nejsou doposud známy, přestože se jimi dlouhodobě zabývají četné slovutné instituce. Jistou roli může hrát dědičnost, neboť ze statistiky lze odvodit, že je-li jeden z rodičů nemocen schizofrenií, pak je pravděpodobnost výskytu choroby u dětí přibližně 13 %. Trpí-li tímto onemocněním oba rodiče, je pravděpodobnost výskytu u dětí 24 %. Nicméně kolem 80 % pacientů schizofrenní poruchu v rodinné anamnéze nemá!!

Psychózy (včetně schizofrenie) jsou provázeny abnormálními biochemickými pochody v mozku a u části nemocných se na vzniku onemocnění podílejí genetické předpoklady. Psychotické projevy však mohou být způsobeny také jinými příčinami, např. poruchami látkové výměny, úrazem nebo nádorem na mozku, účinkem některých léků, drog (pervitinu, kokainu, při nadměrném dlouhodobém užívání marihuany) nebo alkoholu. Diskutují se i vlivy vnějšího prostředí jako např. podvýživa matky v 1. trimestru, chřipkové onemocnění matky ve 2. trimestru, nadmíru přísní rodiče nebo odmítavý vztah rodičů k dítěti, úraz hlavy, stresující události v životě (ztráta zaměstnání, těhotenství a porod, rozvod, svatba) apod. Psychotické prožitky mohou být také u těžkých mánií či depresivních stavů.

Z biochemických teorií je nejznámější (s ohledem na působení léků – antipsychotik) dopaminová teorie, kdy se předpokládá, že tvorba neuromediátoru (látky v mezibuněčné štěrbině) dopaminu je snížená, zatímco přenos mezi buňkami je zvýšen. Takový stav vede k poruše přenosu vzruchů mezi buňkami mozku, ty jsou zahlceny podněty z vnějšku a nemocný si následně sám vytváří „vysvětlení“ svých prožitků, tvoří si vlastní realitu, vlastní svět, kterému bez výhrad věří.

IV. Příznaky schizofrenního onemocnění, shodné i pro ostatní psychotické poruchy, se dělí na dvě základní skupiny:

1. Pozitivní symptomy, které u pacienta představují symptomy získané oproti normě smyslových vjemů a složek chování zdravé populace, a patří mezi ně především halucinace, bludy, neúčelné chování a neklidné, nápadné chování.

2. Negativní symptomy, které pacientovi jeho vlastnosti odejímají; sem řadíme především mutismus (ztráta řeči), pasivní a aktivní negativismus (neplnění žádostí či pokynů nebo učinění pravého opaku požadované činnosti), oploštěná, vyhaslá afektivita, často také abulie (ztráta vůle) a anhedonie (ztráta schopnosti prožívat radost a příjemné prožitky).

V. Diagnostika schizofrenie a jí příbuzných psychóz je popsána v Mezinárodní  klasifikací nemocí. Ví se o velké variabilitě příznaků tohoto onemocnění, které pravděpodobně souvisejí s různým (funkčním) poškozením mozku. Část pacientů se zcela zbaví projevů své poruchy, někdy dokonce po ojedinělém projevu onemocnění. Další část pacientů občas, i přes následující plnohodnotný život, čeká několik relapsů (znovu vzplanutí nemoci), zatímco jiní ve větší či nižší míře prožívají příznaky po celý život a to i přes maximální snahu v psychiatrické péči.

VI. Nejčastější druhy schizofrenie

  • Paranoidní schizofrenie je nejznámějším a nejčastějším typem schizofrenního onemocnění. Postižený trpí bludy, přesvědčením, že je neustále pronásledován, je vztahovačný a má tendenci zveličovat nepodstatné projevy svého okolí a považovat je za hrozbu pro svoji vlastní osobu. Převažují halucinace, především sluchové (slyšení hlasů, které se o dotyčném baví, komentují jeho chování, případně mu přikazují). Zvláštnosti jeho chování souvisí s jeho bludnou interpretací.
  • Hebefrenní schizofrenie se obvykle projevuje v období dospívání a mezi ústřední příznaky řadíme nevhodné, necitlivé chováním vůči svému okolí, chorobnou náladovost a především dezorganizací myšlení. Velmi význačným projevem je také nelogická řeč, ruminace (přežvykování) myšlenek a pseudo-filozofické abstraktní úvahy. Okolí tyto symptomy často zprvu považuje za projevy pouhého dospívání u postiženého, ovšem jeho znaky se vyhrocují do bizarních rozměrů. Vzhledem k brzkému nástupu nemoci a rychlému rozvoji negativních příznaků je v tomto případě většinou prognóza velmi špatná, rychle dochází k rozpadu osobnosti.
  • Katatonní schizofrenie je poměrně vzácná, uvedený typ zasahuje asi setinu všech schizofrenních pacientů. Projevují se u ní především příznaky, které postihují celkovou hybnost, kdy postižený například zaujímá nezvyklé, až krkolomné polohy, ve kterých je schopen zůstat bez hnutí i několik hodin až dní.
  • Simplexní schizofrenie je ze všech subtypů schizofrenních poruch nejvzácnější a je charakterizována především postupným uzavíráním se do sebe, desocializací, ztrátou hygienických návyků, bezúčelným potulováním se po okolí (bývají z nich tuláci, bezdomovci). Pro pacienta je příznačná nicota ve všem prožívání, polehává, nepřemýšlí, necítí, osobnostně nežije, velmi časté je sebevražedné vyústění. Pozitivní příznaky se nevyskytují.
  • Reziduální (chronická, zbytková) schizofrenie je chronické stádium, které se léčí s nemalými obtížemi. Vyskytují se zde převážně negativní symptomy, ovšem podmínkou je alespoň jedna psychotická ataka s jasně přítomnými pozitivními symptomy.
  • Nediferencovaná (nerozlišená) schizofrenie svými projevy odpovídá schizofrenní poruše, ale žádným jejím podtypům.
  • Huberova cenestopatická schizofrenie (pseudoneurastenická, hypochondrická) je vzácná forma, projevující se především hypochondrickými a cenestopatickými (útrobními) bludy. Pacienti často navštěvují lékařské zařízení, přičemž negativní výsledky je nikdy nepřesvědčí o pravdě – vyznačující je především skutečnost, že bludy nabývají čím dále vyšší bizarnosti a vedou k rozpadu osobnosti.

VII. Léčba schizofrenie patří z hlediska finanční náročnosti k vůbec nejdražším chorobám – léčba je nákladná, často dlouhodobá a mnozí schizofrenici mají omezenou pracovní schopnost. Mnozí nemocní zapomínají nebo prostě odmítají užívat léky, často proto, že nevěří, že jsou nemocní. Potom nezbývá, než aby byl takový pacient proti své vůli dopraven do nemocnice, kde mohou být podávány léky s dlouhodobým účinkem.

Od zavedení chlorpromazinu, prvního antipsychotika, do léčebné praxe již uplynulo více než 50 let. Vedle osvědčených klasických antipsychotik (neuroleptik) s četnými nežádoucími účinky (útlum, třes, svalová ztuhlost) jsou zaváděna nová, tzv. atypická antipsychotika, která nejen evidentně zlepšují duševní stav schizofrenních pacientů bez nežádoucích účinků, ale zlepšují i jejich kognitivní funkce (paměť, schopnost učení, reaktivitu). Po správně nastavené léčbě by měly odeznít pozitivní symptomy (bludy, halucinace), ale také negativní symptomy (nesoustředivost, změny nálad, nezájem, neschopnost se rozhodnout). Psychoterapeutické působení je doplňkovým postupem, který nemocnému člověku usnadní návrat k normálnímu fungování po odeznění nebo zmírnění příznaků.

Je velmi důležité a v zájmu pacientů, kteří nemocněli schizofrenií, aby se smířili se skutečností, že jejich nemocné mozkové buňky lze léčit. Stud ani strach není na místě. Každý zkušený psychiatr může určit diagnózu schizofrenie, avšak nejtěžším problémem je přivést pacienta zpět do skutečného života.

K důležitým, mnohdy určujícím faktorům úspěšnosti léčby, patří přístup a podpora přátel a členů rodiny schizofrenních pacientů, aby po úspěšné medikamentózní léčbě tito pacienti opět mohli vést normální, plnohodnotný život v domácím prostředí.