RSS

Víťa a jeho dvě asistentky

Dobrý den, jmenuji se Víťa a toto je můj příběh.

Vyrůstal jsem na vesnici v domku u lesa a měl relativně bezproblémové dětství. Chvílí poté, co jsem začal chodit na základní školu, jsem objevil svou první velkou životní příležitost. Kšeftovalo se tam s kartičkami hokejistů a ti, kdo měli nejvíc kartiček, tak rozhazovali ze schodů ty nejméně cenné. Já si sebral pár kartiček a začal je vyměňovat a za pár týdnů jsem jich měl tolik, že jsem si sám mohl dovolit rozhodit všechny nehodnotné kartičky a tím se mi povedlo z ničeho udělat něco ohromného, alespoň pro mě to bylo ohromné.Tam se zrodil můj sen stát se obchodníkem. Časem jsem dospěl k tomu, že dokážu u ostatních lidí vykouzlit  úsměv na tváři, což bylo až návykové. Moje sny skončily někdy kolem 9. ročníku.

Tehdy už jsem musel dávat přihlášku na střední školu a rodiče mě nepodporovali v nástupu na ekonomickou školu, nenahrávaly mi ani známky. Postupem času se napětí stupňovalo a byl na mě vyvíjený čím dál tím větší tlak. Když se mě ptali, čím chci být, a já jsem řekl, že obchodníkem, buď se mi vysmáli, nebo neřekli co, dál. Bylo to to samé pořád dokola a s nikým nebyla řeč, a tak jsem upustil od svého snu a nechal jsem vše osudu.

V druhém pololetí 9. ročníku se mě začaly zmocňovat úzkostné stavy a paranoidní deprese. Nerozuměl jsem tomu. Přišlo mi, že mi nikdo nerozumí, ani moji rodiče, ani moji nejlepší přátelé. Často jsem jen ležel v posteli a hlavou mi probíhalo, že mě nikdo nemá rád a přibližovala se stále víc a víc vidina úlevy v ukončení života. Když jsem se to snažil mému nejlepšímu kamarádovi říct, nelámal si s tím hlavu a dal mi sluchátka a řekl, ať si pustím nějakou písničku a bude líp. Tehdy jsem byl totálně na dně.

Poté, co jsem nastoupil na učiliště, asi po měsíci, deprese zmizely a já se vrátil zpět ke svému normálnímu životu. Pořád jsem se stýkal s kamarády ze základní školy a experimentovali jsme s marihuanou. Zpočátku to bylo dobré, ale zanedlouho se objevily první problémy. Nemohl jsem spát, často jsem probděl celou noc a moje city byly otupené, neprožíval jsem radost ani deprese, jen příliš prázdnou nicotu bytí, a z toho jsem měl největší obavy. Byl jsem zmatený a nevěděl, co se to se mnou děje. Paranoidně jsem si vsugerovával příčiny, snažil jsem se přijít na to, co tento stav spustilo, ale marně, můj boj byl marný. Často jsem si ještě více ublížil tím, když jsem bral léky na prokrvovaní mozku. Chvíli bylo všechno fajn, lépe se mi přemýšlelo, ale posléze mi bylo čím dál víc divně. Pokaždé, když jsem něco jiného zkusil, byl stav jiný, a já si musel zvykat. Ve škole to také nevypadalo nejlépe. Po probděných nocích se nedalo dobře soustředit, vynechával jsem učení a snažil se soustředil alespoň na přežití školního dne. Když mě viděli spolužáci (divné chování, únava a mlčenlivost), mysleli si o mně, že jsem feťák. Byla to partička skinheadu a nacistů a neměli feťáky rádi. Po tom, co mi vyhrožovali, že mě zmlátí, a po každodenní slovní šikaně, již si oblíbila celá třída, jsem do školy nechtěl ani chodit, a tak jsem často přemlouval rodiče, abych do školy nemusel jít. Své problémy jsem řešil alkoholem, nevěděl jsem, jak si pomoci jinak, a často jsem se vracel domů až večer a nic si nepamatoval. Na čarodějnice jsem se zase opil a když jsem se ráno probudil, utkvěla mi jen jedna vzpomínka v hlavě na to, že jsem kouřil marihuanu. Bylo mi hrozně, s lidmi jsem skoro nemluvil a když jsem mluvil, nedávalo mi to souvislosti, smysl, a hlavou se mi pořád honily zlé myšlenky. Měl jsem mírné halucinace, skoro žádný spánek, pocit pronásledování, úzkosti a moje city byly jako z kamene, což mě děsilo nejvíc.

Tehdy už jsem to neunesl. Naši nesnášeli drogy a kvůli tomu jsem jim nechtěl nic říct, ale už se to dál nedalo, všechno jsem mamce řekl a šli jsme za psychiatrem. Diagnóza po prvních pěti minutách zněla jasně – schizofrenie.

Navzdory tomu, že většina lidí – podle mých zkušeností – je nešťastná, když jim tuto chorobu najdou, já byl štěstím bez sebe. Byla to objevená nemoc a byly na ni léky, což bylo skvělé zjištění.

Nastoupil jsem do ambulance na léčbu a do školy už nechodil. Nechal jsem si uzavřít druhý ročník a léčil jsem se. Po prázdninách naši vymýšleli, že bych šel na jinou školu s handicapovým zaměřením. Tady se projevila moje vrozená lenost a já řekl, že se mi znovu tři roky dělat nechtějí. A tak jsem pokračoval na staré škole. Zpočátku to nebylo lehké, nemluvil jsem ani se svými kamarády, ale časem jsem se začlenil a začal ignorovat šikanu, i když mně to vadilo, nechal jsem je být. Zapojil jsem se do projektu Dotyk, který našel můj strýc na internetu. Na prvním setkání to vypadalo, že nikdo neví, do čeho jde, a to já nevěděl vůbec. Jen mi ukázali adresu a já tam přišel. Čekal jsem, že to bude nějaká terapie v kroužku, jak to bývá v televizi, ale zanedlouho mi přiřadili dvě asistentky a to bylo také naposled, co se představily jako asistentky. Bylo to tím, že jsme nikdy nebrali v potaz, že já jsem student, co potřebuje pomoc, a ony hrají roli nějaké asistentky, které po 4 hodinách její služba končí, a nashledanou zase příště. Ne, tak to opravdu nebylo. Byl to přístup člověka k člověku, který si už něčím prošel, a toho, co si tím teprve prochází a potřebuje poradit. Často jsme nacházeli oporu sami v sobě a svěřili se s tím, co by nikdo jiný nepochopil, a stali jsme se přáteli, kteří jsou si oporou, když jim není zrovna nejlépe. Často jsme spolu trávili celé dny namísto 4 hodin, které byly vyhrazeny. Několikrát jsem u nich přespal, jezdíme společně na jejich chatu a ony jezdí k nám vybírat brambory. Společně vaříme, bavíme se, řešíme problémy jako normální lidé, jimiž chceme být, a to bez  opravdového přístupu člověka k člověku nejde.

A tím chci říct, že projekt Dotyk nespočívá jen v tom, být nějakým asistentem na chvíli, jde hlavně o to být dobrým člověkem pro toho druhého, a to napořád. Skrze projekt Dotyk se mi dostalo podpory, se kterou se v rodině nesetkávám, našel jsem nové přátele a dobré zázemí. Hodně pěkného jsem  v rámci Dotyku zažil a věřím že ještě zažiju. Dotyk pro mne zůstává životní šancí.

Víťa

Jmenuji se Barbora a léčím se s paranoidní schizofrenií. K Dotyku jsem se dostala přes paní doktorku Holanovou a jsem ráda, že se tak stalo. S mou sestrou Andreou jsme si na prvním setkání s Dotykem vybraly Víťu, mladého kluka, který se také léčí se schizofrenií, a začala  naše pravidelná setkání. Vymýšlely jsme pro Víťu různé programy, jako byly vycházky, výstavy, učení, sport apod., a náš vztah se vyvíjel kupředu. Ze začátku na tom Víťa nebyl nejlépe, a proto byl určitě rád, že s někým může trávit svůj volný čas. Postupem doby náš vztah sílil a Víťa byl na tom lépe a lépe. Učinil velký pokrok ve svém statečném boji se svou nemocí. A tak se stalo, že když mně bylo zle a měla jsem svoje chmury,Víťa mě rozesmál a rozptýlil. Víťa navázal vztah i s mým přítelem, takže s námi jezdí na chatu a tráví s námi hodně času. Na Dotyku je krásné i to, že nemocný pomáhá nemocnému a to lidi sbližuje. Dotyk je pro mě vzájemná pomoc a přátelství.

Jmenuji se Andrea a nemám schizofrenii. K Dotyku jsem dostala přes svou sestru, protože jsem ji chtěla podpořit, být jí nablízku, a seznámit se blíže s její nemocí.. Byla jsem ráda, že mi to bylo umožněno.

Na prvním setkání, při představování zúčastněných, jsem si dokázala hned představit Víťu, jako našeho kamaráda. Jsem ráda, že to tak cítil i on. Mám syna o rok mladšího, než je Víťa, a bylo mi to tak nějak nejbližší a měla jsem pocit, že mu mohu něco dát. Ale maminkovský vztah se nakonec nekonal. Naše setkání, ať už u vaření, sportu, návštěvy výstavy, muzea, diskuzí o životě, ukazování hudby, která se komu líbí, výlety, nakupování dárků, oblečení atd. – prostě obyčejných lidských věcí,  byla a jsou pro mě najednou jiná. Já jen nedávám, ale i beru. Beru tu krásnou otevřenost a upřímnost, se kterou se mnou jedná a jeho důvěru. Nemyslím si, že by každý 19– ti letý kluk se mnou chtěl trávit svůj čas. Jsem ráda, že nám to takhle všem sedí a mohu strávit se sestrou a Víťou čas, který bych v dnešním shonu strávila ve stresu v práci nebo nesmyslně jinak. Chci jím být nablízku a setkání v Dotyku mě vždycky vytrhne z dnešního shonu a stresu, a také od lidí, kteří neříkají vždycky to, co si opravdu myslí. Je to prostě bez přetvářky. Pokud jim přináším něco i já, jsem ráda.

Našly jsme s Bárou kamaráda, a už to tak zůstane. Bude nás vždycky zajímat, jak si vede a co ho trápí, stejně tak jako mě zajímají starosti mé sestry, protože ona i Víťa, mně dokážou pravdivě otevřít oči, a pak se zamyslím sama nad sebou. Já svoje city nedávám moc najevo, ale tohle je výjimka a takhle to cítím. To je pro mě Dotyk.


Vas komentar